Loni na podzim se mi polámal počítač. A je polámaný do teď. Někdo tomu říká "kurvítko"; někdo Acer-naser; já tomu říkám vysvobození.
Nikdy by mě nenapadlo kolik dobrého může nefunkční, přesněji řečeno náladový*, počítač přinést. Na začátku to byla zkouška nervů, trpělivosti a ovládání vlastních pěstí. Poté to byla skvělá metoda proti prokrastinaci: Než se nahrají přílohy do mailu, pověsím prádlo. A nakonec to začaly být večery bez počítače.
Nevím, jak vy, ale já funguji ve dvou módech. S elektřinou a bez. Oba fungují prostě. Bez elektřiny jsou to takové ty dlouhé dny plné barvitých okamžiků. Obsahují mnoho úchvatných činností jako pozorování květiny ve větru, poslouchání chrastění štěrku pod nohama nebo snaha vysvětlit mravencům, že tady se teď bude jíst příborem z talíře. Většinou se odehrávají na chatě nebo na táboře.
Mód s elektřinou se odehrává všude jinde. Vypadá přibližně následovně: "Ááá, tady je ta volná zásuvka." Tady už neexistují jednotlivé okamžiky, ale jen jeden oceán času ve kterém se odehrává přibližně 1 až 6 činností současně, z čehož 0 až 6 bývá smysluplných. Pokaždé jinak, ale pokaždé končí stejně: "Jéé, to už je tolik?"
Oba módy mají svůj smysl, své místo a dny, kdy si stýskám zrovna po tom druhém. A to se mělo už tolikrát zmiňovanou poruchou změnit! Najednou se večery z prostředí bez elektřiny začaly postupně a docela troufale infiltrovat do časoprostoru elektr(on)ického. A já objevila kouzlo jejich rovnováhy.
To kouzlo působí moc blahodárně. Stejně jako (vzpomínka na) prázdninové okamžiky. Abych jej neztratila i když mám přístup k funkčnímu počítači, vymyslela jsem pro sebe čtecí výzvu. Každý měsíc přečtu alespoň jednu beletrii a jednu populárně naučnou/odbornou knihu.
Večery bez počítače stojí to za to! Jdete do toho se mnou?
*Když se mu chce, funguje normálně. Když se mu nechce, přibližně přesně každé půl hodiny zamrzne.
