Slyším to pořád, čtu to v každé druhé knížce. A přesto mám pocit, že je to něco, co si člověk musí zažít.
Jako když maturantovi před maturitou vysvětlujete, že si ty nervy může dělat asi poloviční, protože to nakonec tak hrozné není. Ale vzpomeňte si na sebe. Taky vám to říkali. A stejně jste to zjistili až ve chvíli, kdy jste to měli za sebou. To bylo najednou touhy předat to mladším ročníkům, aby zbytečně netrpěli...
O čem je řeč? Na nic nečekat a prostě začít. Udělat první krok. I přesto, že si nepřipadnu dost připravená, nemám dostatek informací, dostatek času, dostatek prostředků, dostatek... No a?
Dokud to člověk nezkusí, stejně neví na čem je. Ani netuší, že možná některé kvality, které má, mu pomáhají na cestě. Možná nemá dost peněz, ale má dost kreativity. Možná nemá dost času, ale má schopnost nadchnout pro svou myšlenku ostatní. A taky možná zjistí, že ta cesta, kterou si vybral není vlastně tak úplně pro něj a je potřeba odbočit na křižovatce a trochu změnit směr. Ale k té křižovatce je napřed potřeba ujít pár kilometrů.
A aby to nebyly jen plané řeči: Toužila jsem po tom naučit se zentangle. Relaxační techniku kreslením obrázků. Něco málo jsem o ní slyšela, něco jsem ji přečetla, shlédla video na youtube. Chtěla jsem jít na kurz k certifikované lektorce, jenže nebyl v čas, kdy bych mohla. A tak jsem si aspoň v knihkupectví listovala knihou o zentanglu.
Doma už nebylo na co čekat. Chci kreslit zentangle, tak prostě začnu. A tady je můj výsledek. Jsem na sebe docela hrdá.
A pokud se vám to zdá úsměvné. Nakreslete taky svůj první zentangle. Schválně, kolik z vás se do toho pustí? Doopravdy.
Nikdy není pozdě (ani brzy) udělat první krok k tomu, po čem toužíte. Třeba vás překvapí, co ve vás je.
